Jeden rok v životě psa

Devatenáctého března 2011 se na Moravě narodilo několik (možná spousty) štěňátek a jako všechna štěňata, i tohle byla klubíčka štěstí.

Jedno z těch klubíček ani netušilo, že o tři a půl měsíce později skončí v centru Hradce Králové, u nás. Pojmenovali jsme ho Mickey, což byl kompromis mezi Míšou a Punťou. Dorazil k nám za krásného slunečného dne na konci června.

Mickey poznával spousty nových věcí a zvuků. Chodit ven, jako ostatní pejskové, se učil nerad. Venku se mu nelíbilo ani chvilku, když tam ty velké plechovky tolik rámusily a okolo chodili pejskové, které nikdy předtím neviděl.

Ovšem doma, tam se adaptoval velice rychle. Dokonce prodělal několik soubojů na život a na plyš s nepřáteli žirafkou, medvědem a hrochem. Souboj vždy končil spánkem všech zúčastněných.

Vzhledem k absolutnímu odporu chodit ven do města si Mickey oblíbil dvoreček za domem. Byla to jeho zóna klidu a naše vlastně taky.. Tam rád včechno očuchal a řádil s tenisákem.

Postupně jsme se ale dostávali i ven, mimo oblíbený dvoreček a Mickey krok za krokem poznával, že mu město neublíží. Po větší procházce ale padnul do pelíšku (to ještě měl dno) a zachumlal se do deky.

Když byl uplně zvyklý, byl čas ukázat mu svět. Mimochodem tenhle stav se projevoval i na jeho srsti, ze které zmizel černý pruh na zádech i nevýrazná barva těla. Po šesti týdnech od příjezdu k nám absolvoval první výlet vlakem až do dalekého Tachova, a to víc než statečně.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Celé prázdniny se svědomitě učil čekat na nás, až dorazíme z práce domů a budeme moct jít na procházku. Na konci prázdnin začala psí školka. Mickey celou dobu jejího trvání poctivě cvičil. Za odměnu jsme ho vzali na seminář o dogfrisbee do Nymburka. Tam jsme se také setkali s Oldou, Verčou a jejich Abby.

Hned den po semináři nás čekaly závěrečné zkoušky ve školce. Mickey se vytáhl svým excelentním záchvěvem puberty, takže jeho minimálně dobře zvládnuté povely vypadaly, jako by je vůbec neznal. Podle toho taky vypadalo naše vysvědčení..

To už ale přišel podzim a Mickey dorostl do své finální výšky (šířka se doufáme ještě změní).

No a těch psích kamarádů, co za tu dobu nasbíral. S Nebískem, labradorem ze sousedství, se stali nejlepší kamarádi, což dokazovali každý možný den v parku vzájemným pošťuchováním.

A nemůžeme zapomenout ani na ostatní, se kterými rádi chodíme na procházky. Zvláště v kruhu borderek jsme oblíbení, jelikož Mickey si rád při honičce zahraje kořist a nechá se nahánět.

Přes zimu jsme začali chodit na flyball a trénovat chytání talíře. Tím se naše procházky výrazně zpestřily. Jediným problémem je náladovost. Jsou dny, kdy běhá jako ďas za vším, co nám vypadne z rukou a jsou dny, kdy ani nehne packou.

V únoru se nám zvláště vedlo, povedlo se nám první zdokumentované chycení talíře ze vzduchu.

Sníh vůbec dělal divy. Mickey se předvedl jako učiněný milovník při velkém přesvědčování Abby, že on je ten správný samec pro ní.

Konec února a březen intenzivně brousíme sporty všeho druhu a blížíme se k prvním narozeninám. Za ten rok se stal Mickey člen naší rodiny a my se stali členy jeho smečky. Život bez psa už si představit nedovedu, takže hurá dalších aspoň patnáct let,,,