Definitivně poslední svítání na Bílé věži

Když mi v červnu na vrcholku Bílé věže řekli, že se kvůli prodlevám uskuteční ještě jedno svítání v září, koupil jsem se štěstím poslední lístek. Včera jsem ale pohledem do předpovědi musel uznat, že tradice velké oblačnosti zůstane zachována. O to bylo dnešní ranní vstávání (opět o šesté) těžší ... fotek zamračeného Velkého náměstí už mám na disku opravdu nemálo. Na chvilku jsem si hrál i s myšlenkou, že vyhřátá postel je to, co si během následujících pár hodin můžu pekelně užít.

Co bych to byl ale za ignoranta :o) Jednou za čtvrt roku mám šanci vyšlapat parádních 233 schodů a nad ranní kávou s koláčkem poklábosit s panem Ing. Švihlíkem (organizátorem akce) o tom, že bez těch mraků by to vlastně ani nebylo ono. A nahoře se to stalo ... prošel jsem skrz ty maličké (a hlavně rozkošné) dveře na ochoz, vytáhl jsem foťák ... cvak ... 

Upřímně jsem se začal smát. S paní stojící vedle mě jsme polemizovali nad tím, v jaké fázi východu právě slunce je (tedy až po tom, co jsem ji přesvědčil, že východ je opravdu tam, co se díváme .. ). Samozřejmě jsem si u toho vychutnával kávu a koblihu s meruňkovou náplní. Paní mimochodem v Hradci již dlouho nebydlí, ovšem prožila tu kdysi 15 let života. Skutečnost, že mlíčňák na Ulrichově náměstí již nefunguje, ji okolo 07:05 zcela zaskočila a následná informace o dostupnosti kávy a pečiva v nedalekém Mňam Mňam ji donutila i s dcerou opustit věž. A to byla ta chvíle!

Chvíle, kdy se příroda hecla a v mracích se začaly objevovat praskliny. Ty naznačily, že dnes bude vidět i trochu více, než jen mračnou šeď a kostelovou žluť. Všechno šlo ráz na ráz. Mraky se pohnuly a během pěti minut nás oslňoval sluneční svit .. cvak .. cvak ..

Štěstí ovšem přálo pouze připraveným. Nadšení ze slunečních paprsků trvalo pouhých pár minut. Poté se mraky opět pohnuly, po slunci už zbylo jen pár světelných odrazů. Přesto byli všichni spokojeni. Já osobně jsem se kochal, a to víc, než všichni ostatní. Skrzevá to jsem z věže odcházel jako poslední platící. S panem Švihlíkem jsme si při třesení pravicí popřáli mnoho úspěchů a s rozloučením "Na shledanou v roce 2015" jsem sestoupil domů.